Václav Neumann

Václav Neumann
Václav Neumann
Základní informace
Narození	29. září 1920; Praha ; Československo
Úmrtí	2. září 1995 (ve věku 74 let); Vídeň ; Rakousko
Žánry	klasická hudba
Povolání	dirigent, muzikolog, historik, filozof, houslista, hudební skladatel a violista
Nástroje	viola a housle
Vydavatelé	Supraphon; Eterna; Panton; Denon; Philips Records
Ocenění	Řád Tomáše Garrigua Masaryka 3. třídy (1991); Národní cena Německé demokratické republiky
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Neumann (29. září 1920 Praha – 2. září 1995 Vídeň) byl český dirigent a violista. Jeho doménou byla hudba 20. století. Známým se stal interpretací symfonického díla Bohuslava Martinů a snahou prosadit i za totalitního režimu provádění děl Miloslava Kabeláče. Nahrál kompletní symfonické dílo Gustava Mahlera. K zahraničním vystoupením byl zván především jako expert na českou hudbu, vídeňské nastudování Rusalky či k inscenacím Prodané nevěsty. V letech 1968–1990 byl šéfdirigentem České filharmonie a po odchodu byl jmenován čestným šéfem.^[1]

Životopis

Jeho otec ing. Josef Neumann (̈* 1880) pocházel z Nového Strašecí a byl stavebním komisařem a úředníkem Československých drah v Praze na Smíchově, matka Ida (̈* 1886), rozená Kratochvílová, pocházela z Králova Dvora u Berouna^[2]. Rodiče ani starší sestra a mladší bratr neprojevili výrazné hudební nadání. On sám se začal v deseti letech učit hře na housle, k opravdovému setkání s velkou hudbou došlo až během středoškolských studií, kdy se syny třídního profesora začal hrát v domácím smyčcovém kvartetu. Dalším impulsem pro mladého Neumanna byly návštěvy Národního divadla v době, kdy jeho operu vedl Václav Talich (první návštěvou byla Dvořákova Rusalka v roce 1936).^[3]

Po maturitě na smíchovském Vančurově reálném gymnáziu (nyní Gymnázium Na Zatlance) studoval soukromě i na konzervatoři (absolvoval 1944) houslovou hru, vedle toho též dirigování. Od roku 1945 byl členem České filharmonie jako violista. Patřil k zakládajícím členům Smetanova kvarteta, nejprve jako primárius, později jako violista.^[4] Jako dirigent příležitostně vystupoval s rozhlasovým orchestrem a 7. března 1948 zaskočil za Rafaela Kubelíka v České filharmonii. Po Kubelíkově emigraci v červenci 1948 sdílel ve dvouletém období jako dirigent vedení České filharmonie s druhým dirigentem Karlem Šejnou. Pod jeho taktovkou odehrálo těleso zahajovací koncert Pražského jara 1949.^[1]

V letech 1951–1954 byl uměleckým ředitelem Karlovarského symfonického orchestru,^[1] pak brněnského a 1956–1963 pražského symfonického orchestru FOK. Současně od roku 1955] hostoval v berlínské Komické opeře, kde získal jako spolupracovník renomovaného německého operního režiséra Waltera Felsensteina mezinárodní ocenění. (Jím dirigovaná Janáčkova Liška Bystrouška se ve Felsensteinově úpravě dočkala neobvyklého počtu repríz, úspěšného hostování v Paříži aj.) Jeho stoupající kredit v zemích německého jazyka vedl v roce 1964 k Neumannovu jmenování uměleckým ředitelem lipského Gewandhausorchestru. Tuto vysoce prestižní funkci Neumann složil po srpnu 1968 a vrátil se do Prahy, kde emigrace Karla Ančerla uvolnila místo šéfa České filharmonie.

Metropolitní opera

Václav Neumann hostoval v sezóně 1985–1986 na scéně Metropolitní opery v New Yorku, kde dirigoval Janáčkovu operu Jenúfa (Její pastorkyňa).^[5]

Výběr nahrávek

Bedřich Smetana: Má vlast, Česká filharmonie, Dvořákova síň Rudolfina, Praha 1975
Wolfgang Amadeus Mozart: Piano concerto no.24 in C minor K491, Rondo in D major K382, Pavel Štěpán, Česká filharmonie – vyznamenáno cenou Wiener Flötenuhr za nejlepší mozartovskou nahrávku
Bohuslav Martinů: Symfonie č.1–6, Česká filharmonie
Gustav Mahler: Symfonie č.1–10, Česká filharmonie
Antonín Dvořák: Symfonie č.1–9, Česká filharmonie, Te Deum, soprán Gabriela Beňačková-Čápová, baryton Jaroslav Souček, Pražský filharmonický sbor, Česká filharmonie
Leoš Janáček: Sinfonietta, Taras Bulba, Česká filharmonie
Bohuslav Martinů: Opera Suites and Excerpts: Orchestrální suita (Julietta), Orchestrální suita (Divadlo za bránou), Little Suite (Veselohra na mostě), Le Départ - symfonická mezihra (Tři přání), Saltarello (Mirandolina), společná nahrávka – Státní filharmonie Brno, Česká filharmonie, dirigenti Václav Neumann a František Jílek

Ocenění

1977: Národní umělec
1991: Řád Tomáše Garrigua Masaryka 3. třídy

Reference

1 2 3 Morální velikost hudby zůstává v duších lidí. Václav Neumann o hudbě a o sobě. Magazín České filharmonie [online]. 2020-09-17 [cit. 2025-03-12]. Dostupné online.
↑ Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 411, obraz 659, Policejní přihláška rodiny v Praze na Smíchově
↑ POSPÍŠIL, Vilém. Václav Neumann. Praha: Supraphon, 1981. Dostupné online. Kapitola Začátky, s. 7. Dostupné online po registraci.
↑ VÍTEK, Bohuslav. Aristokratický i laskavý Václav Neumann býval ikonou České filharmonie, dnes je téměř zapomenut. www.casopisharmonie.cz [online]. [cit. 2023-01-18]. Dostupné online.
↑ The MetOpera Database [online]. New York: Metropolitní opera [cit. 2017-04-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-03. (anglicky)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Václav Neumann na Wikimedia Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Neumann

[:0-1] 1 2 3 Morální velikost hudby zůstává v duších lidí. Václav Neumann o hudbě a o sobě. Magazín České filharmonie [online]. 2020-09-17 [cit. 2025-03-12]. Dostupné online.

[2] Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 411, obraz 659, Policejní přihláška rodiny v Praze na Smíchově

[3] POSPÍŠIL, Vilém. Václav Neumann. Praha: Supraphon, 1981. Dostupné online. Kapitola Začátky, s. 7. Dostupné online po registraci.

[4] VÍTEK, Bohuslav. Aristokratický i laskavý Václav Neumann býval ikonou České filharmonie, dnes je téměř zapomenut. www.casopisharmonie.cz [online]. [cit. 2023-01-18]. Dostupné online.

[MET_archive-5] The MetOpera Database [online]. New York: Metropolitní opera [cit. 2017-04-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-03. (anglicky)

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]